ball-1845546_1280

DOBROVOLNÍKEM S ÚSMĚVEM

Přinášíme vám další dobrovolnický příběh. Tentokráte je to krásně popsaná zkušenost s dobrovolnickým doučováním cizinců od skvělé dobrovolnice paní Jaroslavy Ozorákové.

Dvě maďarská děvčata, kterým jsem se na jedné základní škole snažila po dobu téměř dvou školních roků pootevřít dveře do české konverzace, mě motivovala k tomu, že bych svých zkušeností mohla využít i pro jiné mladé lidi. Měla jsem dost podkladů a námětů z organizace Most pro o. p. s. v Pardubicích, ze školy, ale i ze své vlastní činnosti. S děvčaty mi v příjemném, vlídném a chápavém školním prostředí bylo pěkně, hodně jsme se nasmály a navzájem si dodaly sebevědomí. Proč tedy nenabídnout pomoc dalším mladým lidem?

Práci mi zprostředkovalo Dobrovolnické centrum KONEP, a to právě v organizaci Most pro o. p. s. Do Pardubic jsem jezdila autobusem z malé vesničky za Chrudimí asi pět měsíců mimo prázdniny vždy v pátek odpoledne. Most pro o. p. s. poskytuje cizincům maximální možnou pomoc včetně výuky českého jazyka. Mně poskytla učební materiály, témata a mnoho dalších podkladů. Měla jsem dvě odpolední milé hodinky konverzace. Musím zdůraznit, že jsem byla jen maličkou, nepatrnou částečkou celého dobrovolnického týmu. Snažila jsem se hlavně o to, aby mladí lidé, se kterými jsem se na několika schůzkách setkala, chápali, že lidé u nás nejsou vůči cizincům nepřátelští, ale k vzájemnému soužití musí mít obě strany vstřícný přístup. Postupně jsem se seznámila se třemi mladými vietnamskými chlapci, jednou vietnamskou dívenkou a se dvěma ukrajinskými děvčaty. Příběhy jejich putování mě dojaly. Rodiny se vydávaly za prací, snad za lepším životem, ale děti se musely smířit s vytržením ze své rodné země, od části své nejbližší rodiny, do ciziny. S mladými Vietnamci a Vietnamkou jsem také poznala, co je opravdová jazyková bariéra a domluva „rukama, nohama“. Všichni jsme se velmi snažili. Úvodní hodina vždy patřila zeměpisnému seznámení s naší zemí a porovnání našich státních symbolů. K probíraným tématům jsme si vytvářeli obrázkové slovníky. Našla jsem také fotografie Pardubic a okolí a společně jsme tato místa pojmenovávali. Svoje materiály jsem posílala e-mailem do Mostu, vytištěné a vzorně připravené na mě pak čekaly před výukou. Obecně lze těžko předávat podrobné zkušenosti, mnohé je, jak se říká, dílem okamžiku. Například s názvy barev nám pomohla sada fixů. Ale prosba „Rozsviť, prosím!“ je zřejmě pro cizince trvale nepochopitelná. Pravidelně jsme také psali české věty podle diktátu, i když pro vietnamské studenty byly nesrozumitelné. Společně jsme vždy několik českých vět přečetli. Nešlo mi o porozumění, ale o „osahání“ češtiny zrakem i sluchem. Hodně jsme se pobavili při psaní číslovek podle mého diktování. Snažila jsem se i já prostudovat si alespoň něco o vietnamské kultuře, přesto se mi nějaké „boty“ podařily. Hlavně český humor je skutečně jiný než vietnamský. Mně osobně vadí, že mnozí Češi Vietnamcům neuctivě tykají. Ale vůbec se mi nepodařilo najít způsob, jak se dohodnout na vykání, které by si starší chlapec a dívka zasloužili. Trápit překladatele jsem nechtěla. Ke mně se všichni studenti a studentka chovali velice pěkně, uctivě a mile. Když něco opravdu nechápali, raději jsem ustoupila, abych je zbytečně neponížila. Osobní setkávání v Pardubicích znemožnil coronavirus. Ale v práci s chlapcem jsme aspoň trošku pokračovali do konce školního roku vzájemným posíláním e-mailů s přílohami. Já jsem našla obrázky, přidala jsem k nim velmi stručný popis a otázky, on mi pak posílal vypracované odpovědi. Témata se týkala života kolem nás – pojmenování sportů a tělocvičného nářadí, stromů, jarních květin…Občas spolupracovala celá moje rodina. Uložit soubor jako PDF a přeposlat – to mi opravdu nešlo.

S ukrajinskými děvčaty se mi pracovalo také velice dobře, navíc naše jazyková bariéra byla minimální. Dívky se učily velmi rychle a naše společná příslušnost do jazykové skupiny slovanských jazyků nám práci usnadnila. Opět nás skvěle pobavily i číslovky. V době karantény jsme už v kontaktu nebyly. Věřím, že dívenky jsou v pořádku a že se jim podaří studovat české vysoké školy, jak mají v plánu.

Krásná vzpomínka mi zůstala na paní supervizorku Moniku Peterkovou, jejíž přednášky a besedy jsem se mohla zúčastnit díky organizaci KONEP. Byla to moje poslední výprava do Pardubic v souvislosti s prací dobrovolníka. Pak nastala karanténa. Snad jsem mladým lidem, se kterými jsem pracovala, dodala trošku úsměvu a radosti do života. Od nich jsem radost dostala. Snažím se ji předat – a získávat – dál, ale bez cestování. Moje nohy a záda protestovaly proti delšímu putování. Pomáhat se přece dá i jinak. Covid nás naučil…